Postřehy z vysokoškolského života
Už je to 5 měsíců, co jsme šlapali do Vaduzu. Byli jsme tenkrát mladí, krásní a těšili jsme se na novou výzvu, představovanou vysokou školou, na kterou jsme se chystali po prázdninách nastoupit. Teď už je všechno jinak. Zestárli jsme, zpustli a ztloustli, naším jediným pohybem je cesta do Kauflandu nakoupit zboží za akční ceny a dobíhání ujíždějící MHD.
Jo, to jsme to dopracovali. Ale mohlo by to být ještě horší, takže si nebudeme stěžovat. Velkou nevýhodou je fakt, že Vaduz Bike Team je ještě méně kompaktní, než býval. Honzu to vždy táhlo na západ, Jindru s Jirkou na východ, ale nynější vzdálenost Praha - Olomouc je hrozivější než Hradec - Rychnov, která nás dělila minulých 5 let.
Máme však vyzkoušeno, že tuto vzdálenost zvládne EC Praha za výborných 2h30min a to není moc. Tím se dostávám k naší poslední společné akci. Výlet do Prahy na zápas Sparta x Lyon, zakončený afterparty v podnicích v samotném srdci Prahy. A jak to tedy probíhalo?
Ve čtvrtek 22. listopadu jsme se po náročném školním týdnu sešli s Jiřkulí na nádraží v Olmiku (jak říkají místní domorodci). Celý den jsem se bál o své zdraví, protože nosit dres Sparty a šálu tady na Moravě, kde bilboardy hlásají, že na letiště Ostrava-Mošnov je to jenom 50 minut, je trochu risk. Nicméně se nic nestalo a koupili jsme si jízdenku do Prahé. Sedli jsme si na místo, kde měli místenku nějací Poláci, ale nenastoupili jízdu včas, takže jim to propadlo, jak nás poučila usměvavá průvodčí. Pařili jsme Fifu a zírali na světelný panel, který ukazoval aktuální rychlost vlaku. Skoro celou dobu 160 a občas to tak házelo, že jsme mysleli, že vykolejíme.
Do metropole jsme dorazili s časovým předstihem, já si šel hodit věci k Lórovi, u kterého jsem měl přespat a Jirka byl zase domluvený s Honzou, že přespí u něho. Šťastně jsme se sešli na Letné, kde se k nám připojil Dusky, díky kterému jsme zajištěné lístky a taky skvělou atmosféru na celé tribuně.
Výkop, SPARTA PRAAAAHAAA, OLÉOLÉOLÉ, OLÉOLÉOLÉ, OLÉOLÉOLÉ... poločas 0:0, klobása za 60 Kč, ani jsme si nesedli a Lyon dal asi za 10 vteřin od zahájení druhého poločasu góla. Ti borci za náma začali tak sprostě nadávat, že jsme se i my studem červenali, přímo rděli do barev sparťanských. Záhy však přišlo vyrovnání, v kotli to začlo hořet, hooligans si v tom mrazu sundali trička a "Fandí celá Letná". Konec zápasu, 1:1, postup v kapse.
Vydali jsme se na Hradčanskou, dali jeden rychlý Braník v Tesco Express a počkali na příjezd Honzy, abychom se mohli vrhnout do víru nočního života. Vlezli jsme do metra, uličku nám dělali policejní těžkooděnci a vyrazili na Muzeum, kde jsme nabrali Lóru. Ten hrozně chtěl jet na Jižák, že je tam prej nějaká super hospoda s 15 druhy piv, ale zbylí dva Pražáci - Honza s Duskym, jeho návrh zamítli. My jsme se radši zdrželi hlasování, aby se nám nesmáli, že jsme z Asie. A stejně se nám smáli. První zastávkou byl Ferdinand. Nebo alespoň tak se jmenovalo to pivo, co tam točili. Byl to patok a číšník byl debil, mírně řečeno. Jeden z členů týmu se tam zakoukal do korpulentní Rusky (taky mírně řečeno) a slintali jsme, jak si jeden z jejích příbuzných dal asi půlku prasete. No tak dobře, bylo to jenom nějaké uzené koleno. Dvě piva a stačilo. Honza nás pak vedl temnými uličkami Starého Města přes Náměstí Republiky do Dlouhé ulice, kde jsme navštivili nalejvárnu Lokál. Hospoda jak z první republiky, ale stylová. Ani jsme si nesedli a už jsme před sebou měli orosený půllitr Plzně. Zaujal nás účet, na kterém byly znázorněny půllitry a číšnice škrtala podle toho, kolik jsme měli piv. Nejdřív nás chytla myšlenka, že škrtneme všechno, ale přece jen jich tam bylo asi 80, což se jevilo jako celkem nereálné vzhledem k faktu, že nás bylo pět a hospoda za hodinu zavírala. Dali jsme si nejdražší Útéčko v životě, bylo luxusní. Pak jsme pokračovali na nějaké malé náměstíčko, kde jsme se královsky bavili na lavičce s norským pozdravem pod horním rtem, když jsme volali do telefonní budky asi 25 metrů od nás. Zvedl to nějaký borec, asi trochu připitý a konverzaci, která následovala tady snad ani nemůžu zmínit. Sice už Vaduz Bike Team není moc Bike Team, ale spíš Beer Team, nicméně by byla škoda, kdyby nám kvůli tomu smazali tenhle web.
Další zastávkou byl Roxy club, kde nás při vstupu polechtaly gorily (naštěstí s sebou Lóra neměl nůž). Atmosféra nic moc. Vstup byl zadarmo a taky to podle toho vypadalo. Na parketě prázdno a přestože jsme se to snažili trochu rozpumpovat, tak jsme dohromady upoutali jenom nějakého borce ve svetru s kosočtverci, který pil nějaký slaďoučký pitíčko brčíčkem a mlsně na nás koukal a taky jednu opilou holku, kterou Dusky poslal k šípku. Je to prostě lamač dívčích srdcí.
"Zelená není!" Hrozná věta. Nahradil ji kelímkový Staráč, Honza dal skoro kontrolní exáč a tento vyhlášený klub jsme opouštěli asi po půl hodině a už bohužel bez Lóry, který odešel už asi po deseti minutách.
Přepadl nás hlad a kde se jinde najíst v Prahé, než v Mc'ovi.. Objednávka vcelku tradiční - 8x cheeseburger. K pití neměli žádné McPivko, jenom malou plechovku Plzně. Poté jsme si všimli, že ta slečna, co nás obsluhuje, je celkem povedená. Bohužel, žádné McKozy se nekonaly.
Nakonec jsme se vydali na tramvaj a rozjeli se do svých nocovišť.
A od té doby nic. Jenom se učíme, učíme, učíme. Příští týden je obávaný zápočťák, Vánoce za dveřma, hrůza děs běs, žádné dárky nemáme. Ani na pivu jsme nebyli. Jen asi jednou, ale to se nepočítá. Už se těšíme na okamžik, až budeme mít zimní semestr, náš první na VŠ, za sebou. Plánujeme Vysokohorské soustředění II. (prvním VS byl Velikonoční tréninkový kemp) a pevně doufáme, že se podaří ho uskutečnit. Bližší informace přineseme po Vánocích.
Takže asi tak si teď poslední dobou žijeme, pokud by vás to zajímalo, jako že asi ne...
VBT