Vysokohorské soustředění II.
Vzhledem k úspěchu, který sklidilo naše první vysokohorské soustředění, které se uskutečnilo na jaře, jsme se rozhodli akci zopakovat. Jsme už od září velice zatíženi studijními povinnostmi, a proto nebylo vůbec jednoduché najít nějaký vhodný termín. Po sáhodlouhých dohadech a průtazích jsme se rozhodli pro povalentýnský víkend.
Už v pátek odpoledne jsme se s kompletní bagáží a dokonce i běžkami sešli u rychnovského Tesca. Celý nákup byl čistě v režii členů VBT, protože naše fanynky, které jsme na soustředění pozvali, měly dorazit až později. Nakoupili jsme samé nezbytné věci jako např. pití, protože jak prohlásil Jiřkule: „Bez jídla člověk 3 dny vydrží, ale kdyby nepil, tak by mohl umřít!“ Dále jsme pořídili pečivo, šunku, sýry, buřty na buřtgety (špagety, na které se místo mletého masa dávají osmahlé buřty) a hlavně ingredience pro Honzův fenomenální guláš! Koupili jsme si také sušenky Mila, o kterých ještě později budete číst. Také jsme velice dbali na Jirkovu štíhlou linii, když jsme mu zakázali koupit si Milku, přestože byla za akční cenu 14,90! Pak nás za to proklínal, protože kvůli tomu nevyhrál tipovací soutěž, kolik bude nákup stát.
Měli jsme celkem napěchovaný košík a asi si dokážete představit, jak vypadala naše cesta z Tesca na autobusové nádraží. Vypadali jsme, jak když jdeme od Verdunu. V půli cesty jsme si museli dát asi dvacetiminutovou pauzu, abychom následně mohli opět pokračovat v naší agonické pouti. Nakonec jsme zdárně dorazili a vyčkávali příjezdu Káti. Přijela včas a společně jsme nastoupili do autobusu do Rokytnice. Cesta se nesla v přátelském duchu, kterak jsme byli plní očekávání a lační nových zážitků. V Rokytnici jsme po krátké pauze nastoupili do pidiautobusu, který nás odvezl až k Orlickému Záhoří. Bylo tam docela dost sněhu a cesta do kopce k chalupě nebyla úplně příjemná. Nakonec jsme ale stanuli na jejím prahu. Zatopili jsme, zabydleli se a po malém welcome drinku začali hrát Evropu. Káťa nás vydrtila svými znalostmi a najednou přijely zbylé dvě fanynky – Diana a Terka. Eliška, která je společně s Káťou naší fanouškovskou stálicí, bohužel nedorazila, protože měla jiné povinnosti.
Po dalším welcome drinku jsme se vrhli do hraní improvizačních her ve stylu Partičky, ale největší úspěch přinesla hra „Kdo jsem“ s lístečkem na čele. Občas to byly opravdové perly. Došlo i na sázku, že kdo to uhodne poslední, bude muset oběhnout bos chalupu. Už si nejsem jistý, na koho to padlo, nicméně ve VBT razíme heslo Tří mušketýrů, a proto jsme skočili po hlavě do sněhu všichni tři společně. Ulehli jsme spíš v brzkých ranních hodinách než v pozdních nočních a stihli se domluvit, že ráno v 10 vyrážíme na běžky.
Probudili jsme se v době, kdy jsme už měli být půl hodiny na cestě. Proto se odjezd několikrát posunul. Nejtěžší bylo dostat z postele Jirku, který si vždy rád pospí. Chtěli jsme ho hodit z okna do sněhu, protože podle našich propočtů by se mu nic nestalo, ale vše ztroskotalo už na tom, že jsme ho moc nemohli unést. Jirka je totiž už od Vaduzu samý sval. Vyjeli jsme hned po snídani, asi ve 12:30 a krásně to svištěli až k Orlickému Záhoří, kde jsme se rozhodli vystoupat až na hřeben Orlických hor. Sice to je asi 4km dlouhý kopec, ale sil jsme měli (zatím) ještě dost. Asi v půlce kopce jsme si vzpomněli, že jsme si kvůli výletu na běžkách zakoupili sušenky Mila, které zůstaly na chatě. Najednou jsme měli takový hlad, že někteří z nás nepohrdli ani sněhem. Tak usilovně jsme na Mily mysleli. Vzpomínali jsme také na holky a doufali, že uvaří něco dobrého.
Cestou jsme se také dohodli na jedné zásadní věci. Ačkoliv jsme to původně neplánovali, rozhodli jsme se pro menší bike trip i v létě 2013, abychom nevyšli ze cviku do léta 2014, kdy uskutečníme velký trip. O letošních prázdninách se vydáme do Hamburku na hamburger, odkud pojedeme na kolech podél Labe zpátky až do Čech.
Když jsme dorazili na chatu, nestačili jsme se divit. Bylo navařeno, uklizeno, děvčata se na nás smála, na talíř nám nandala buřtgety, popřála dobrou chuť, no prostě paráda. Chvíli jsme i přemýšleli o tom, že bychom je s sebou brali častěji. Tato myšlenka však vzala za své, když nám se stejně sladkými úsměvy sdělila, že máme umýt nádobí. Souboj kámen, nůžky, papír vyhrál Honza, proto si mohl dát šlofíka a zbylí členové VBT se museli podělit o umývání a utírání.
V pozdních odpoledních hodinách jsme vylezli do mrazu a šli bobovat na všem, co se dalo – na pekáči, na sáňkách, na talíři a dokonce i na přebalovací podušce. Moc to ale nejezdilo a brzy se to zvrhlo v koulovačku, která měla dokonce pravidla a to taková, že prohrává ten, koho ostatní povalí na zem a nakrmí sněhem. Asi netřeba popisovat, jak jsme pak vypadali. V chalupě však naštěstí bylo teplo a Honza se jal připravovat guláš, zatímco Jiřka si dal šlofíka a holky se bavily pohledem na Honzu a Jindru za plotnou a brblaly něco o tom, že to je dnes takhle moderní. Nesmím také zapomenout na australský Apple crumble, což je údajně strašně nezdravý koláč z jablek, cukru, mouky a másla, badiánu a hřebíčku, který upekla Diana. Byl opravdu skvělý a měli jsme ho ještě v neděli k snídani.
Večer už nebyl tak dlouhý. Opět jsme hráli „Kdo jsem“, tentokráte snad s ještě lepšími osobnostmi. Potom jsme se vrátili do dětských let hrou „Na upíry“. Naštěstí v té tmě nikdo nespadnul ze schodů ani se nic nerozbilo. Po malé hádce týkající se hudebního vkusu jsme ještě dlouhou dobu hráli „město, moře, kuře“. Vyhrál Jindra! J Pak jsme si už jen vyčistili zuby a šli spát.
Ráno jsme museli brzy vstávat, abychom provedli kompletní úklid, o půl jedenácté nastoupili do autobusu a odjeli do svých domovů, abychom další den všichni zahájili další 3 měsíce učení a učení.
Teď už se bohužel jen tak neuvidíme. Musíme hlavně dokončit letní semestr, abychom mohli v létě vyrazit do Hamburku. Už máme i deník. Držte nám palce!